Maluchem jen kam to půjde
Dva mladí dobrodruzi, kamarádi Vojta a Vítek si vymysleli, že budou cestovat malým Fiatem 126p. Po Evropě se vydávají ve starém Maluchu (neboli Fiatem 126p). Už na jejich facebookových stránkách je jasné, že tihle kluci nic neřeší, jejich stránky i cestování jsou tak trochu na punk.
Jak vás myšlenka cestovat „maluchem“ vůbec napadla?
Vojta: Poprvé, když jsem zahlédl žlutého Malucha u Dana Přibáně v dokumentu, jak projíždějí poláci Jižní Amerikou maluchem, jsem měl jasno. To auto musím mít. Ačkoli jsem o tomto automobilu nevěděl vůbec nic, v roce 2018 jsem auto pořídil za 15tisíc a přivezl jsem ho z Plzně. Dříve auto mělo žlutou, vybledlou barvu, bylo zrezlé a až postupem času se auto začalo dávat do kupy.
Vítek: Tenkrát jsem psal Vojtovi, jestli by mě nevzal trabantem na slavnostní odjezd kolony, když Přibáň vyrážel na poslední cestu z Indie do Prahy. Těšil jsem se, že se projedu starým autem, ale ten hňup jel čtyřkovým golfem. Když jsme natáčeli slavnostní kolonu z levého jízdního pruhu a předjížděli Jana Setvína, stáhli jsem okýnka a měli na plné koule puštěné Wohnouty. Honza si toho všiml, chtěl si s námi plácnout a naboural do expedičního trabanta, kterého měl před sebou. Od té doby jsme dobří kamarádi jak s Vojtou, tak Honzou. Když mi tenkrát Vojta v roce 2019 napsal, jestli s ním nepojedu Maluchem do Itálie, odpověď zněla jasně. JEDU!
Proč zrovna název Maluchem jen kam to půjde?
Vojta: Protože nikdy nevíš kam to auto dojede. Tudíž, když skončíme naší expedici hned za první vesnicí, nikdo z lidí nám nemůže tvrdit, že jsme danou expedici nezvládli, jelikož máme v názvu: Jen kam to půjde.
Jak takové přípravy na cestu s tímto autem vypadají?
Nijak speciálního to není, jen to chce občas více přemýšlet, než když jedeš na dovolenou spolehlivým autem, kde sedneš do auta a víš, že na 100% tě doveze v čas a v pořádku. Občas je potřeba dát auto před cestou do kupy. Upřímně to ale moc neděláme a když auto jezdí a svítí, určitě se v něm nešťouráme, protože jsme zastánci věty „neopravuj něco co zatím funguje‘‘. Nejtěžší na tom je cestu naplánovat. Člověk musí počítat s nějakou časovou rezervou, kdyby se mu auto rozbilo a taky s tím, že průměrná rychlost je mnohem menší, než u klasického auta. Vždy k cestě přičítáme cca 2-3dny navíc (14dní).
Když už jsme u peněz a oprav, na kolik vás taková 14ti denní cesta vyjde?
Nejdražší položkou na našich cestách je určitě benzin. Jsme zastánci hesla, že cestujeme na „žebráka“ tudíž za ubytování nikdy neplatíme a 90% jídla je z vařiče, tudíž čínská polívka za 6,90kč a nabalené řízky od maminky to jistí. Taková 14ti denní cesta do Itálie nás vyšla kolem 5000tisíc na hlavu.
Hlavním hrdinou vaší cesty je Fiat 126p z roku 1986 – Maluch.
Co byste nám o něm řekli?
Vojta: S tímto autem mám tolik zážitků, jako s žádným kamarádem ani jiným autem. Je to vtipný, ale projel sem s nim více států, než s klasickým autem co vlastním. Je to auto, u kterého nikdy nevíš, jestli dojedeš. Za tu dobu jsem díky tomuto autu poznal strašně moc kamarádů, ať už na cestách, nebo na různých cestovatelských či veteránských srazech. S expedičním maluchem jsme vyhráli 2. místo v orientačním závodu, či mě oslovil hobby modelář Pavel Mašek, zda-li nám může slepit papírový model našeho auta, nebo jsme se zúčastnili cestovatelské foto sputěže na letišti Václava Havla.
Vítek: Když jsem v roce 2019 byl na expedici v Itálii s Vojtou, poznal jsem nejen jeho ale i tohle auto, se kterým jsem jel poprvé někam dál. Dva měsíce po návratu z Itálie volám Vojtovi, že se mi to auto strašně moc líbí a jedu si ho sám koupit. Díky, že jsi mě nakazil touhle nemocí k malému autíčku. Jak říká Vojta, nikdy nevíš, jakou má auto náladu, ale pokaždé jsme ho společnými silami nějak opravili a vždy dojeli po vlastní ose domů.
Jaká nejhorší porucha Vás na cestách potkala?
V Itáli. Projíždíme kolem jezera Lago di Garda a z ničeho nic strašně chrastí převovka. Voláme našim dvorním mechanikům, které mají tohle auto rozebrané od šroubku a ptáme se čím by to mohlo být. Nakonec vyndáváme motor a děláme rozborku převodovky. Rozebrat, složit, dolít olej do převodovky a příšerný zvuk nikde. Dodnes nevíme, co to bylo za závadu, a tak jsem usoudili, že některé věci jsou prostě mezi nebem a zemí.
Jaká situace byla za celou dobu nejrizikovější?
Ikdyž zatím jezdíme jen do států Evropy, o rizikové situace nouze není. V roce 2018 nás odchytli na hranicích Slovinska a Chorvatska někde v horách. Celnící nám kompletně prošacovali auto i s psovody, našli nůž který měl delší čepel, než je podle legislativy možné a vzali nás do výslechové místnosti. Pokuta na místě 500Euro, nebo další řízení a postihy. Nakonec jsme to usmlouvali, že tolik peňez opravdu nemáme a ať si nůž nechají. Po dlouhé debatě celníci uznali, že asi nemáme fakt moc peněz, když jedeme do Chorvatska tímhle autem a tak nás nechali bez pokuty a postihu. Těch situací bylo mnohem víc. Od nabouraného malucha o kamion až po agresivního medvěda ve Slovinském národním parku.
Co vám tento projekt dal?
Určitě spoustu nových kamarádů a miliony zážitků, které nám už nikdo nevezme. Že na světě převažují hodní lidé nad těmi zlými. Uvědomil jsem si spoustu věcí i sám o sobě. Ať už je to, že co se má stát, tak se stane, nebo že když nejde o život, tak jde o hovno. Lidé jsou naštvaní kvůli zpožděnému MHD nebo špatnému počasí a úplně zbytečně. Až když jde člověku opravdu o život, uvědomí si, o čem je vlastně život a začne si ho užívat naplno a přestane řešit zbytečnosti. Ale i nejvíc to, že pokud máme nějaké sny, měli bychom se je snažit nejen snít, ale i naplnit. Možnosti na to máme a jde o to jen chtít. Mám kolem sebe plno lidí co má plnou pusu řečí, jak by rádi jeli k moři, nebo na hory, ale nikdo z nich pro to nic neudělá a nakonec jsou zavřený doma a to je strašná škoda.
Tobě šlo někdy o život?
Mně naštěstí ne, ale známému ano. Tehdy jsem pochopil o čem život je. Není to jen o tom, postavit dům a zplodit děti, ale něco si taky prožít, abychom měli dětem a vnoučatům co vyprávět. Nikdy totiž nevíš, kdy je tvůj poslední den. A cestování je momentálně to, co mě naplňuje nejvíc. Ať už cesty Maluchem, nebo víkendovej výlet do lesa.
Je nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Máme jich miliony, ale nejlepší zážitky máme, když se nám porouchá auto a pokaždé přiběhne někdo cizí a snaží se to opravit za nás. Je úsměvné, když se nám někdo opravuje auto a my stojíme opodál a jen se usmíváme. Máme takové pravidlo, že prvních 10minut čekáme, jestli se to neopraví samo, dalších 10minut jestli to neopraví někdo za nás a nakonec se to tedy pokusíme opravit my. Půl hodiny v prdeli, ale většinou skončíme u druhého bodu. Pokecáme s lidmi, které vidíme poprvé v životě, poklábosíme o životě, kam jedeme a odkud jsme, popřejí nám šťastnou cestu a pokračujem dál v cestě.
Kam pojedete příště?
Vojta: V hlavě mám stále velkou cestu na 1-2 měsíce do Ásie, ale Covid nám posunul sny na neurčito. Letos určitě pojedeme na plno srazů, cestovatelských festivalů a na poslední Nej bod České Republiky.
